Barva soumraku Filipa Dvořáka představuje sérii děl vtahujících do své podstaty představu dnešního světa v jeho kvazi-romantické formě. Obrazy, pokud se tak vystavená díla rozhodneme nazývat, mohou poodhalovat pocit ztráty smyslu po kráse nejen v uměleckém díle, ale i v lidském životě. Dnes není pro člověka problémem věčně se opakující krásu zapadajícího slunce zachytit digitální fotografií. Dělá tak ale jen pro to, aby svým přátelům na sociálních sítích dokázal vlastní po-cit z krásy, tedy jako něco druhotného, co již bylo zachyceno, přeformulováno a tím pádem to již neexistuje ve svém chvilkovém okamžiku krásného. Dnes je tak již normativním návykem před sebe klást digitální obrazovky, ať již jakýchkoli rozměrů, abychom byli schopni rozeznat vlastní postoj ve světě a k jeho krásám.
Neprožíváme tak jednotlivé krásy skrze sebe, ani skrze druhé, jak mohla naznačovat fenomenologická zkoumání dvacátého století, ale náš vlastní obraz, stejně jako obraz světa, je nám představován virtuálními obrazy kybernetického prostoru. Technologický a levný materiál se nám tak stal tlumočníkem krásy.
Filip Dvořák se ale s vidinou neměnné Barvy soumraku ohlíží po dekorativních formách, které dodnes přežívají mezi zdmi galerií a muzeí zejména pod štítky „umění baroka“, či jemu podobných velikých lidských epoch. Ty, obdobně jako Dvořák, hledají krásu pod povrchem věcí, tedy v jejich podstatě, nikoli na jejich povrchu. Jak naznačuje zde vystavené dílo, je třeba jít za plochu materiálu, je třeba se propadnout jeho daností a obyčejností, a to za účelem objevení trvající krásy. Obrazy tak mohou odhalovat v primárně technologickém a levném materiálu linoucí se tvary dnes již zatracených forem, které pozbyly svého smyslu pro svou labilitu digitální funkce. V odraze Dvořákova díla představeného na této výstavě se tak může zdát, že krása se dnes stala impotentním artiklem skrývajícím se za oponou běžnosti, a je dnes potřeba tyto věčně přetrvávající hodnoty hledat pod zdánlivou podstatou věcí, kdy je i v na první pohled ne-krásné či pseudo-krásné materii možné hledat cit jako stálost krásného.
Filip Dvořák tak mezi dnešními virtuálně-materiálními světy hledá trvající Barvu soumraku, a to i přes odsouzenost soumraku k jeho zániku v důsledku nevyhnutelného západu slunce. Ale, jak Dvořák naznačuje, i s vědomím této determinace koncem je možné v uměleckém díle hledat tuto pateticky romantickou odhodlanost a najít tak krásu v chvilkovém a skrytém, která se tím stává věčnou.
Tomáš Murár
