Ve svém pojednání Friedrich, zapřísáhlý romantik z roku 1893, zmiňuje
norský historik umění Andreas Aubert citát Caspara D. Friedricha údajně z přelomu
let 1817 a 1818: „Proto, abych mohl plně kontemplovat a cítit přírodu, musím zůstat
zcela sám.“ Aubert se ve svém textu pozastavuje nad tím, že nejenže se Friedrich
z kraje roku 1818 oženil s o devatenáct let mladší Caroline Bommer z Drážďan,
ale ani se na jeho obrazech nepřestaly objevovat ony typické osamocené figury.
Totiž i přítomnost modelu při procesu malby podle Auberta znemožňuje pocítit
opravdovou samotu. Tento rozpor zůstal až do roku 1906 nevysvětlen. Tehdy, skoro
sedmdesát let po autorově smrti, při přípravách berlínské výstavy, jež znamenala
de facto znovuobjevení Friedrichova díla, objevil mladý německý historik Carl Gerhard
v malířově pozůstalosti neznámý výstřižek z dobového tisku. Výstřižek zmiňovaný
rozpor objasňoval již za autorova života, a to takřka bulvárním způsobem.
Po ne příliš složitém pátrání byla pak v půdních prostorách drážďanského domu
na adrese An der Elbe 33, který od roku 1823 téměř dvanáct let obýval krom
Friedrichovy rodiny také jeho kolega a přítel norský malíř Johan C. C. Dahl, objevena
celá řada Friedrichových osamocených figur překrytých hrubým nazelenalým plátnem.
Jedna z nejikoničtějších z nich patří k obrazu Poutník nad mořem mlh z roku 1818.
Tyto postavy, ani novinová ilustrace jež vedla k jejich nalezení, však díky nevůli
Friedrichových potomků nebyly na berlínské výstavě nijak prezentovány. Byly nakonec
pouze uloženy do depozitáře tehdy nově vznikajícího drážďanského Kunstmuzea...
(Horst Koch, C. D. Friedrich, Berghaus Verlag, Ramerding 1981, s.64,
z němčiny přeložil Marek Dlouhý)
